Nadpřirozená prozřetelnost

Ó Otče, velkorysé jsou Tvé cesty. Jak důvěrný je Tvůj dotek. Jak podnětné jsou Tvé vzory. Ukázal jsi nám něco, něco velkolepého, koncept měnící život.

Mohu se s tebou, čtenáři, podělit o to, co učinil? Mohu ti položit otázku, která ti umožní zakusit zjevení tohoto tajemství?

Jak proměníš nejistého člověka, který celý svůj život cítil odmítnutí, aby se vzdal své nejistoty? Ještě ne; je toho víc. Tento muž strávil celý svůj život uspokojováním vlastních potřeb a obhajováním sebe sama pokaždé, když nebyl potvrzen nebo se cítil odmítnut druhými.

Položme tu otázku znovu jinými slovy. Jak proměníš člověka, který nedokázal přijmout odmítnutí ani nesouhlas pozitivním způsobem, v jistého a sebevědomého muže?

Odpověď: zavřeš ho do vězení a necháš téměř každého, koho zná, obvinit ho ze špatného jednání. A pak zařídíš, aby nemohl na obvinění nijak odpovědět. Přesně tak, žádný telefon a žádné osobní návštěvy, naprosto žádný kontakt. Znemožníš mu jakoukoli schopnost bránit se. Prostě mu dovolíš slyšet obvinění bez jakékoli možnosti odpovědět. Stojíš stranou a měsíce ho pozoruješ v naprosté agónii.

Pak, najednou, znovu prožívá bolest svého dětství a vzpomínky na to, že nikdy nebyl dost dobrý. Poté přichází vzkříšení, téměř jako porod; je natahován, zkrucován, tlačen a mačkán; je to krvavá scéna. Podobně jako námaha ve tváři novorozence; vypadá to velmi bolestně.

Kdybys mohl vidět jeho bolest, znal bys pravdu, ale bolest je soukromá; nikdo ji neuvidí.

Jak čas plyne, vidíš usazovat se klid, něco nového, co nikdy předtím neexistovalo. Toto místo klidu mohlo vzniknout jen kvůli té vynucené bolesti, Yahwehem zamýšlené, vynucené bolesti. Vidíš vznikat nové stvoření. Vstupuje zjevení. Kdyby se k tobě mohl dostat, slyšel bys toho rozervaného říci: „Dělal jsem, co jsem mohl. Myslel jsem to dobře. Dělal jsem chyby. To je vše, co teď mohu nabídnout.“

Ale žalobci ještě neskončili. Další urážky, další obvinění. A nadpřirozený zásah mu nedovolí příležitost k obhajobě. Dovoleno je jen to, co ho obviňuje.

Stále v duchovním porodním kanálu, tento, kterému jednoho dne uvěří, teď může jen podřídit se tlaku, tlaku proti všemu, co volá po zachování „sebe sama“.

A pak nové zjevení: „Jen na tom záleží, co si o mně myslí Otec; už si nebudu kupovat lásku. Je to teď pro mě tak skutečné. Vím, že jsem stále mladý, ale konečně chápu Jeho lásku. Cítím se nový, čerstvý a přijatý. Protože On to říká, jsem hoden.“

Nyní tedy můžeš rozpoznat tento velkorysý vzor Yahweha. Uzavřen ve vězení, osvobozuje muže. Stále ve vězení, ale svobodný.

A dělím se s tebou, čtenáři, o své slzy, slzy právě v této chvíli, kdy píšu. Píšu ti, zatímco křičím svou duší. „Jen Ty, Yahwehu; jen Ty jsi to mohl udělat. Jen Tobě záleželo dost na to, abys to udělal. Jen Tobě záleželo dost na tom, abys mě zranil, abys mě mohl uzdravit. Jen Ty; jen Ty! Ty jsi to udělal; Ty jsi to udělal! Vidím nového Tebe!

V lásce jsi mě zlomil; a pak přišlo nadpřirozené uzdravení. Celý život bolesti odchází. Yahshua, miluji Tě za to, cos udělal. Tvá prolitá krev působí; opravdu očišťuje. Bolest odchází a láska je její odměnou.“