Ten, kdo odpouští

„Proti Tobě [Yahwehu], proti Tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve Tvých očích – abys byl shledán spravedlivým, když mluvíš, a bez viny, když soudíš.“ (Žalmy 51:4)

Hloubka porozumění tomuto je tak veliká, že ji mohl přijmout, uvěřit jí a šířit ji dál jen cizoložník, vrah, lhář, intrikán a zloděj, jinými slovy někdo, kdo trpěl za svůj hřích (opravdu činil pokání) a poté zakusil Yahwehovo odpuštění.

Vyžaduje to duchovní zralost pochopit slova „proti samotnému Yahwehovi“, duchovní zralost získanou v údolí ponížení, na místě, kde umírá ego. (Viz Ozeáš 2:14-15 v zamyšlení č. 254.)

A co se naučíme z Davidových slov? Když jeden hříšný člověk selže vůči druhému, je to hřích proti Yahwehovi. David nehledal odpuštění u těch, jimž ublížil; šel k jedinému, proti komu lze vůbec zhřešit, ke Svatému. Celý Žalm 51 mluví o Davidově opravdovém pokání za vraždu Urijáše a za odnětí čistoty Batšeby (2. Samuelova 11). Přesto, ačkoli ublížil druhému, byl dlužníkem výhradně Yahwehovi.

Uvědomění si, že jsi zodpovědný za smrt Jeho Syna (proti Tobě samému jsem zhřešil), tě navždy učiní vědomým ceny, kterou zaplatil (místa, kde umírá ego), a tedy i toho, komu je dluh splácen (pokání).

A když se s touto skutečností vyrovnáš, vynoří se ještě jeden krásný vzorec. Uprostřed tohoto hlubokého zjevení se rodí zjevení dvojče: „Pokud hřeším pouze proti Yahwehovi, a můj hřích je stále přítomný, kromě toho, kde je ve mně Jeho Duch, kdo ve mně vlastně odpouští druhým?“ A na tuto otázku znovu najdeš odpověď, že je to jedině Yahweh. Proti Yahwehovi samotnému hřešíš a jedině Yahweh odpouští! A protože láska Všemohoucího byla vylita v naše srdce [mysl] skrze Ducha svatého, který nám byl dán (Římanům 5:5), nyní můžeš odpouštět druhým s Jeho Duchem v sobě.

Když toto nadpřirozené zjevení uplatňuješ na všechny okolnosti, staneš se nádobou, skrze niž mohou totéž poznat i druzí. Až tě příště někdo požádá o odpuštění, možná řekneš: „Jestliže ti Yahweh odpouští, na tom jediném záleží.“