Přirozeně milovat

Abba, jak toužím, aby se má láska k Tobě stala přirozenou. Toužím, aby má poslušnost v chvále a uctívání se pro mě stala jako dech, aby byla jako kyslík. Hladovím po tom, aby má láska byla nepřetržitá, aby se stala tím, co už nikdy nemusím vědomě zvažovat. Ať bdím, nebo spím, ať je tam.

Je to proto, že Tě nemůžeme vidět, že tato láska, kterou hledáme, vyžaduje tolik úsilí? Je to proto, že toužíme po vlastní cestě víc než po Tvé? Je to proto, že smrt Tvého Syna pro nás v našich srdcích a duších není hmatatelná? Zdržuješ se od nás záměrně? Ačkoli prolitá krev Tvého Syna dává život všem, kdo věří, zacházíme s touto skutečností povrchně?

Toto vím, Otče; toto musím vyznat: zarmucuje mě, kolik času musím věnovat jen tomu, abych uvěřil, že každé slovo, jež pronášíš, je pravdivé, a že se vztahuje na můj život! A že Tvé slovo mě opravdu dovede na vyšší místa. Toužím přejít na tuto úroveň víry, Otče. Toužím po poslušnosti, jež vede ke zdravé bázni, obdivu, důvěře a lásce. Má modlitba je, abych dosáhl všech těchto vlastností vůči Tobě, Otče, a aby byly přirozené jako dýchání.

Mám ještě jedno vyznání, Abba. Po tolikém hledání a tolikém úsilí Tě nalézt se ptám sám sebe; nehleděl jsem snad přímo kolem Tebe? Nevynakládám příliš mnoho úsilí a neodpočívám dost? Vím, jak přijmout Tvou lásku, Otče? Jsem snad neochotný, z důvodů mimo vědomou úroveň, přijmout Tvou lásku?

Mé vyznání je toto; neznám odpověď na tyto otázky, Otče. Nevím, proč nemohu naplnit svou existenci Tebou. Někdy se ptám, zda se přede mnou skrýváš. Ne způsobem, jakým by se skrýval zloděj, ale jako Otec, který se nemůže dočkat, až vyskočí a vykřikne: „Tady jsem. Jsem skutečný. Jsem opravdu tady pro tebe.“

Po tom toužím, Otče. Jsem-li na omylu, oprav mě, abych Tě mohl nalézt. Znáš mě; víš, proč k Tobě volám. Jsem-li úzkostný, je to kvůli Tobě. Ztrácím-li spánek, je to proto, že myslím na Tebe.

Snad, směl-li bych se Tě na to zeptat; mohli bychom mít svůj vlastní zvláštní jazyk, ve kterém bych Tě mohl slyšet a komunikovat s Tebou? Vím, že Tvé slovo říká: „Mé ovce slyší Můj hlas, a Já je znám a ony Mě následují.“ (Jan 10:27) Pomoz mi věřit, že to znamená, že s Tebou mohu komunikovat bez pochybností, se všemi obavami navždy zmizelými? Ať je to něco důvěrného, mocného a bezpečného? Ať je to jako můj dech?

Chtěl bych to, Otče. Pokládám tuto žádost k Tvým nohám. Staniž se.

Kdo nemiluje, nepoznal Mocného, neboť Mocný je láska. (1. Janův 4:8)