Adam, nebo ty?

Adam: Proč by mě někdo mohl vinit za hříšné touhy vlastního srdce?

Eva: No, Adame, víš, že jsi první muž, který zhřešil.

Adam: Ale díky, drahá. Měl jsem ale pomoc, pokud si vzpomínáš. Myslím to ale vážně; ani trochu se mi nelíbí myšlenka být obviňován za hřích druhého. Je to prostě absurdní, doopravdy nehorázné.

Eva: No, jednoho dne si jistě lidé vytvoří vlastní nauky a vydávají přesvědčení, jež si vymysleli ve vlastním srdci, za to, co skutečně vzešlo od našeho Otce.

Adam: Chceš říct, že lidé skutečně uvěří nauce, že Yahweh mě bude činit odpovědným za jejich vlastní nepravost?

Eva: To se určitě stane.

Adam: Yahweh mi odpustil, a ačkoli mým následkem za vzpouru bylo cosi vážného, Jeho odpuštění ze mě učinilo nové stvoření. Abba říká, že všichni lidé mají stejnou příležitost činit pokání a stát se novými.

Eva: Takže se zdá, že i jejich hřích, kdy pozmění slova Abba, bude rovněž odpuštěn?

Adam: Ano, drahá, ale přesto mě to trápí. Jsou-li učiněni novým stvořením, proč by měli znovu hřešit, i když jim byla darována taková milost? A ještě hůř, proč by měli hřešit a svalovat to na mě?

Eva: Jsem si docela jistá, že se stane obojí. Zdá se, že lidé mají sklon dělat přesně to.

Adam: Tak vidíš!

Eva: Co vidím, Adame?

Adam: Všichni lidé budou úplně stejní jako já, úplně sami od sebe; nebudou potřebovat mou pomoc, aby zhřešili. Já jsem jen náhodou byl první.

Eva: Prosím, vysvětli to, Adame.

Adam: Zhřešíš jednou, dobrá, vin mě! Ale zhřešíš znovu, poté co jsi byl obnoven, koho teď vinit?

Eva: Ach, už chápu. Modleme se teď, aby to viděli i oni.

A tak tedy každý z nás vydá počet sám za sebe Všemohoucímu. (Římanům 14:12)