Kdy?

Ve chvílích vítězství přicházejí písně tak volně. Schopnost radovat se se zdá tak přirozená. Ano, přetékání srdce (hebrejsky „střed rozumu“) je to, co mě přivádí ke zpěvu.

V dobách, kdy se zdá, že mě bolest přemáhá, jako vlna, kterou nedokážu zvládnout, se písně stávají vynucenými. To jsou chvíle, kdy k Tobě volám, Abba. Očekávám „přechod“. Není to snad to, co slibuješ? Jsem na omylu, když věřím, že existuje místo, kde by se mé srdce nikdy neutopilo v žalu?

Vypravuješ mi o věčných věcech a já se snažím to pochopit. Myšlenka na manželku, kdysi mou, a na děti, které se teď diví, co se stalo, mi brání vidět tu slavnou Zaslíbenou zemi. Zatímco sedím ve vězení, ony rostou. Rostou beze mě; jejich těla nabírají nový tvar; jejich slova se stávají chytřejšími. Přicházím o tolik času, který nelze nikdy znovu získat.

Sám se obviňuji, když přijímám odpovědnost za to, proč na mě dopadla kázeňská hůl. Ale změnil jsem se. Bude mi udělena Tvá milost jako tak mnoha jiným v minulosti?

Tyto pocity se mísí se srdcem, které chápe, že úplné odevzdání se Tobě je to, čemu musíme všichni čelit. Tato skutečnost se nezmění; jen mě přiměje mluvit mnohem méně. Úplné odevzdání vlastního života znamená, že to už není vlastní život: žádné stěžování, žádné povolování, žádné vzdorování. Ve skutečnosti jsi ustanovil, že to místo toho vypadá jako mlčení.

Byl utlačován a byl trápen,
přesto neotevřel svá ústa;
byl veden jako beránek na porážku,
a jako ovce před svými střihači je němá,
tak neotevřel svá ústa.
(Izajáš 53:7)

Vyzval jsi mě, abych se radoval, chválil a byl vděčný ať se děje cokoli. Věřím, že Tvá cesta je správná. Věřím, že jakékoli jiné úsilí je marnost.

Jak může někdo toužit po lásce své pozemské rodiny, a přitom si přát věci Jeho nebeského Ducha vloženého uvnitř? Mé srdce prostě neví, jak přejít. Nevím, jak to vypadá, v trvalém smyslu, odevzdat se Tobě ZCELA, Abba.

A tak ve své slabosti, když volám o Tvou pomoc, cítím, že dělám přesně to, oč mě žádáš. Uvědomuji si, že je to cesta srdce. Řekl jsi: „důvěřuj, vytrvej, věř.“ Pomoz mé nevěře, Abba. Pomoz mi urovnat to neznámé uvnitř, jak vyznávám, že to musím vše dát Tobě.

Pomoz mi pamatovat, že dnešek je to „kdy“, protože dnešek je vše, co mám. Jde o to věřit ve Tvou nesmírnou lásku ke mně. A dnes je Tvá láska ke mně i k nim dokonale úplná. Nevěřit tomu je místo, kde je má radost pronásledována. Pomoz mi poznat, jak hluboká je ta láska.

Nauč nás počítat naše dny, abychom získali moudrost srdce. (Žalmy 90:12)