Když zvedáme ruce

Když k Tobě zvedáme ruce, Abba, co tím vlastně míníme? Uctíváme? Myslíme to opravdu vážně? Je možné být naplněn strachem a pochybnostmi, a přesto uctívat? Přijímáš uctívání pochybujících lidí? Jak můžeme říkat, že Tě uctíváme a zbožňujeme, a přitom Ti nedůvěřovat?

Jen tak málo Tvých dětí žije život plný moci a milosti. Je to proto, že k Tobě zvedají ruce? Snaží se z Tebe něco stáhnout dolů, něco, co jim samotným hluboce chybí? Ptám se znovu, Abba; jak Tě můžeme uctívat, a přesto Ti opravdu nedůvěřovat? Najdi mi člověka, který říká, že ano. Ano, Tvůj Syn je naším měřítkem.

Kolik jich zvedá ruce a prosí o milost? To se zdá být vhodným důvodem zvednout svaté ruce. Je to uctívání, Otče? Vypadá to jako zoufalství. Je zoufalství mocí, Otče?

Opravdu věříme, že Yahshua zemřel za nás? Někdy se ironicky zdá být snazší uvěřit, že to bylo pro Abrahama, Mojžíše nebo dokonce Pavla. Je to opravdu pro nás? Kde jsou ti, kdo jsou pomazáni Tvým dotykem, Otče, ti, kdo ztratili své životy a nalezli Tebe? Je jich tak málo. Proč, Abba? Proč? Tvá zaslíbení jsou pro nás všechny, kdo říkáme, že věříme, že ano?

Odpusť nám to smíšené poselství, které vysíláme, když zvedáme ruce s pochybností v srdcích. Pomoz nám věřit, věřit ve Tvá zaslíbení skrze Tvého Syna a Tvého Ruacha (Ducha). Dej nám víru zrnka hořčice, Abba (Matouš 13:31-32, 17:20). Zroď v nás víru, Otče, opravdovou víru. Učiň ji pro nás skutečnou, abychom mohli přenášet hory (Marek 11:23). Připrav naše srdce (mysl), abychom pro to dobře trpěli.

Pomoz nám zemřít „vlastnímu já“, abychom mohli nabídnout skutečné uctívání, pro samo uctívání, a také pro ty, kdo pochybují o víře všech, kdo tvrdí, že věří tomu, co tak vášnivě kážou a zdánlivě tak silně potvrzují.