Kdo soudí koho?

Ach, Mé děti, kdybyste jen sami sebe soudili poctivě jako Shaul (Pavel), vaše spory by neexistovaly.

Málo mi záleží na tom, jsem-li souzen vámi nebo jakýmkoli lidským soudem; vždyť ani sám sebe nesoudím. Mé svědomí je čisté, ale to mě nečiní nevinným. To Mistr mě soudí. (1. Korintským 4:3-4)

Vidíš, neříkal, že sám sebe nesoudí, jak dokazují jeho hned další slova: „Mé svědomí je čisté.“ Prostě jen konstatoval, že výsledek jeho sebehodnocení nezanechal nic, co by bylo třeba soudit. Volám tě, abys sám sebe soudil správně, jinak budeš souzen Mnou i druhými. „Kdybychom sami sebe soudili, nebyli bychom souzeni.“ (1. Korintským 11:31)

Stane-li se nutným, abys byl souzen druhými, je to slabé dítě, kdo si mylně vykládá napomenutí učiněné v lásce. Nedal jsem ti snad svolení, abyste se navzájem starali jeden o druhého?

Co je mi po tom, abych soudil ty, kdo jsou mimo shromáždění? Nemáte snad soudit ty, kdo jsou uvnitř? Ty vně bude soudit Všemohoucí. „Vyžeňte toho zlého ze svého středu.“ (1. Korintským 5:12-13)

Nedovolil jsem snad odstranění toho, kdo se nazývá bratrem, a přesto odmítá napomenutí i dobrou radu? Odmítá-li stále naslouchat, řekni to shromáždění; a odmítá-li naslouchat i shromáždění, jednej s ním jako s pohanem nebo výběrčím daní. (Matouš 18:17) Takový člověk má být odstraněn z přítomnosti Mého těla.

Přesto zůstává důležité rozlišovat mezi napomenutím učiněným v lásce a tělesným souzením. Napomenutí, Mé dítě, je vždy zamýšleno v lásce a má prospět nejen tomu, kdo je napomínán, ale i tomu, kdo napomíná, a celému shromáždění. Slouží k Božskému nápravě a všichni Mí lidé to potřebují. Tělesné souzení zahrnuje odsouzení, které nikdy nevychází ode Mě ani není Mnou vnuknuto (Římanům 8:1).

Mnoho z Mých ovcí má sklon nazývat otevřená napomenutí souzením. To je zvláště obvyklé u toho, kdo napomenutí přijímá. Nedovolím ti, abys s tím unikl. Moudrý muž dbá na napomenutí a to přináší jeho duši život. Blázen se posmívá náležitému napomenutí a nazývá je souzením. (Přečti si celé Přísloví 13) Takovou pošetilost budu kárat.

A také, tvrdíš-li, že tě někdo soudí, aniž by tak učinil nebo měl v úmyslu učinit, je to hřích proti tobě samému. Přijmi napomenutí, Mé dítě; pokora je Mou cestou. Tak tě povedu k prospěchu. Ucho, které naslouchá napomenutí dávajícímu život, bude přebývat mezi moudrými. (Přísloví 15:31)

A nakonec, měj se na pozoru, milovaný, neboť soudíš-li druhého, nemáš pro to žádnou omluvu. Když soudíš jiného člověka, soudíš sám sebe [tím tvrdíš, že jsi již rozhodl, že tvé svědomí je čisté – 1. Korintským 4:4]. Děláš totéž, z čeho viníš druhé. Víme, že když Všemohoucí soudí ty, kdo činí zlé věci, soudí spravedlivě. Ačkoli jsi jen člověk, soudíš druhé. Přitom sám děláš totéž. Jak si tedy myslíš, že unikneš, až tě bude soudit Všemohoucí? (Římanům 2:1-3)