Semena pochybnosti

Otče, přicházím se srdcem (myslí) plným lítosti, s lítostí za celé lidstvo. Proč se tak rychle odvracíme? Proč je tak snadné zapomenout?

Když se voda mění ve víno, jak sladce se radujeme. Když víno dojde, přemýšlíme, zda bys to udělal, nebo dokonce mohl udělat znovu. Když uzdravuješ slepé, ustupujeme v úžasném úžasu. Pak, brzy poté, přemýšlíme, zda bys to udělal pro nás. Vidíme Tě proměňovat tmu ve světlo a přímat křivé cesty před námi (Izajáš 42:16), přesto hříšně pochybujeme, zda nás dovedeš celou cestu, jak jsi slíbil?

Ó Otče, pokud existují semena, která nechci zasévat, jsou to semena pochybnosti. Proč jsme takoví? Co je v nás, co neustále zapomíná, nebo se rozhoduje pochybovat, že jsi slíbil nás pokrýt od začátku do konce?

Ano, Otče, zdá se, že to přináší Tobě slávu, když jsou semena pochybnosti majestátně přemožena vírou, ale je to pochybnost, co mě tíží. Pochybovat o Tobě brzdí můj růst. Má nevěra Tě zneuctívá a za to se omlouvám.

Ukaž mi cestu, Otče. Znovu Ti odevzdávám všechna semena pochybnosti, dokud jich nebude víc. Prosím, vezmi si je, Otče. Nechť země, na kterou jsem je rozsel, vyschne, a zoranej novou půdu mého srdce svou přítomností (Jeremjáš 4:3-4).

Když Ho spatřili, klaněli se Mu; ale někteří pochybovali. A Yahshua přistoupil a promluvil k nim, řka: „Byla Mi dána veškerá moc na nebi i na zemi.“ (Matouš 28:17-18)