Co ty děláš?

Realita, skutečná realita, existuje jen tam, kde není žádný lidský zásah. Existuje mezi tebou a tvým Stvořitelem v tavicím kotli ohně tříbícího (soud za každou myšlenku, kterou myslíš). Vše v tobě je odhaleno a obnaženo. On vstupuje silou, osvětluje každou skulinu tvého srdce (mysli). Každý čin, každé slovo, každý skutek a všechny tvé „tajné pohnutky“ jsou odkryty. Nebude žádné čekání. Stojíš tváří v tvář Jemu právě teď!

Tvé city: nahé, zahanbené, plné výčitek, osamělé a obnažené. Přemýšlíš, co zbylo. Víš, hluboko uvnitř, že není cesty zpět. Když tě odhaluje, dává to vědět druhým. Přímo nebo nepřímo, druzí to vědí. Není už kam schovat skutečné tebe.

V tomto bodě nezáleží na tom, zda to druzí vědí. Vidíš to! Cokoli bylo odstraněno, nebylo z Něho; a tolik toho bylo odstraněno, tak málo zdá se zůstávat. Ve skutečnosti to, co zůstává, je čisté a svaté; co zůstává, je „skutečné ty.“ Nemůžeš od toho utéct! Obnažen, zůstává jen to, co je z Něho.

Strávil jsi všechny ty roky utíkáním a schováváním se, a v okamžiku jsou lži odhaleny. Slabost, vzpoura, nejistota a strach, vše je vystaveno. Každý může vidět, čemu jsi věřil v minulosti, protože kým ses stal, byl výsledek toho. Nyní se podívej, co zbylo; není toho mnoho. Co bylo odstraněno, je nyní vystaveno, aby to všichni viděli díky tomu, co zůstává v novém tvoru zanechaném vzadu.

Je to díky „Mesiáši v tobě,“ že máš naději (Koloským 1:27). Potřebuješ ji; je to vše, co máš. Držíš se slibů dosud nenaplněných. Je to bolestné; je to brutální uvědomění si, kolik toho musel odstranit. „Prostě přestaň existovat,“ je nová emoce, kterou tak často cítíš ohledně svého vlastního života.

Přemýšlíš, zda tvé utrpení dělá druhé šťastnými. Hlas promlouvá. „Obnovím. Napravím. Toto bylo k dobrému. Nevzdávej se. Sni znovu.“ Pláčeš. To je to, co děláš. Pláčeš a doufáš a držíš se.

Hleďte, abyste neodmítli Toho, který mluví. Neboť jestliže neunikli ti, kdo odmítli toho, kdo mluvil na zemi, tím méně unikneme my, odvrátíme-li se od Toho, který mluví z nebes, jehož hlas tehdy otřásl zemí; ale nyní zaslíbil, řka: „Ještě jednou otřesu nejen zemí, ale i nebem.“ Toto „Ještě jednou“ pak označuje odstranění těch věcí, které jsou otřásány, jako věcí, které jsou učiněny, aby zůstaly ty věci, které otřást nelze. Proto, přijímajíce Království, které nelze otřást, mějme milost, skrze niž můžeme sloužit Yahweh způsobem příjemným, s úctou a s bázní a hrůzou před Všemohoucím. Neboť náš Mocný je oheň stravující. (Židům 12:25-29)